Jedním z těch dnů, který dokáže otřást každým, kdo ho zažil, je Nyepi – den ticha. Představte si tropickou noc, kdy zní jen moře, ale tahle noc je jiná: žádné světlo, žádný pohyb, žádný zvuk. Letadla nestartují. Ulice jsou prázdné. Ostrov se schová. Ne před lidmi, ale před duchy. Ti prý přicházejí hledat život, a když nenajdou světlo ani hluk, pokračují dál. Bali se na jeden jediný den stane prázdným prostorem, který se znovu narodí až úsvitem dalšího rána. Pro někoho výzva. Pro jiného nejčistší ticho života.

Naproti tomu jsou chvíle, kdy ostrov pulzuje energií a radostí. Galungan a Kuningan, svátky vítězství dobra nad zlem, kdy se prý předkové vrací domů. Bambusové sloupy penjor se sklánějí nad cestami, zdobené rýží, kokosovými listy a květinami, jako symbol prosperity a božské ochrany. Balijské ženy kráčí s věžemi obětin na hlavě, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Děti běhají, chrámy zpívají. Vzduch vibruje životem a klidem zároveň. A mezi tím vším se na okamžik přistihnete, že se usmíváte, aniž víte proč.

A pak je obřad, který cizinci často nechápou, ale který patří k nejdojemnějším a nejmystičtějším rituálům ostrova – Ngaben, balijská kremace. Západní svět vnímá smrt jako konec, tady je to pouze přechod. Zesnulý není oplakáván tichým smutkem, ale je vyprovázen s hudbou, barvami a modlitbami, aby se jeho duše mohla osvobodit a pokračovat dál. Není to tragédie. Je to důstojná, krásná cesta.

A někdy, pokud rodina nemá prostředky, tělo čeká měsíce či roky, dokud nenadejde správný čas. Protože odejít bez rituálu by znamenalo zůstat mezi světy.